Jídlo v Ladhaku bylo dost dobré. Sice trochu nezvyklé chuti, ale rozhodně ne tak ostré ve zbytku Indie. Asi nejlepší co jsem ochutnala byla zeleninová nudlová polévka nebo zeleninová nudlová polévka s kuřecím masem. Níže zmíněná jídla jsou totožná jako tibetská, která se dají nalézt na internetu. Tyto jsme v podstatě ochutnali.
Pravdou je, že ke konci pobytu jsme jedli staré známé a ověřené jako kuře Tandori a Tika, míchaná vajíčka, placky Nan, nudle (nevím jak se přesně jmenují) a rýži smaženou nebo s Dalem ...
Then Thuk – Nudlová polévka
Čas potřebný k přípravě 25 minut
Přísady:
1 malá cibule
3 stroužky česneku
1 malý kousek zázvoru
1 klž. soli
1 trocha špenátu – čerstvého nebo mraženého
1 trocha zeleniny – bílé ředkve
1 lž. sojové omáčky
asi 50g hladké mouky
1 lž. oleje
Příprava
Uhněteme těsto z studené vody a hladké mouky. Přikryjeme a necháme odpočinout. Mezitím opláchneme listy špenátu a nasekáme jej na větší kousky. Pokud chceme použít mražený špenát, nejprve jej rozmrazíme. Jeho množství závisí na chuti. Nasekáme nadrobno cibuli, česnek a zázvor. Maso nakrájíme na tenké proužky.
Na hluboké pánvi nebo v hrnci nejprve osmažíme cibuli, česnek a zázvor. Pak přidáme maso a sojovou omáčku a dobře rozmícháme. Přilijeme 1 l studené vody a plátky ředkve. Než začne voda vřít, rozválej těsto na placky. Rozřež je na 5cm široké pruhy a ty natrhej na malé kousky nejlépe rovnou do vařící vody. Vař 5 minut. Nakonec přidej špenát a přidej koření dle chuti. Nech chvíli povařit a podávej.
Tukpa: Tibetská nudlová polévka
Tradiční večerní tibetské jídlo
4 porce
Přísady
0,05 l másla
1,5 lž. Najemno nasekaného zázvoru
1,5 lž. Najemno nasekaného česneku
1 hrnek (0,23l) cibule nakrájené na kostičky
1 klž. kurkumy
1 klž. kari
1 klž. chilli
1 klž. Garram massaly
1 hrnek brambor – nakrájených na kostičky
1 hrnek nakrájených čerstvých rajčat
4-5 hrnků vody
cca 100g vaječné nudle (tlusté)
1/2 hrnku nakrájeného čerstvého špenátu
1-2 lž. sojové omáčky
1 klž. soli
1/4 klž. Mletého černého pepře
Postup
Rozpustíme máslo na středním ohni. Přidáme zázvor, česnek a červenou cibuli. Za stálého míchání zvýšíme teplotu a smažíme 1 minutu. Přidáme kurkumu, kari, chilli s massalu. Smícháme a krátce smažíme (půl minuty). Přidáme brambory a rajčata. Krátce za stálého smažení mícháme další minutu. Přilijeme vodu a přivedeme k varu. Přidáme vaječné nudle a vaříme 5 minut za občasného míchání. Přidáme špenát a vaříme další 1-2 minuty. Pokud je polévka hustá zředíme vodou. Dochutíme sojovou omáčkou a pepřem a solí.
Tibetská zeleninová polévka
4 porce
Přísady
2 lž. másla Ghee
1 lž Najemno nasekaného zázvoru
1 lž Najemno nasekaného česneku
1/2 hrnku cibule na kostičky
1/4 hrnku hladké mouky
4 hrnky vody
2 hrnky nasekané smíchané zeleniny
1/2 nasekaných rajčat
1 hrnek tofu, osušený a nakrájený
1/4 hrnku nakrájené šalotky
1 lž sojové omáčky ochucené tamari
1/4 klž. Mletého černého pepře
Postup
Rozpustíme máslo ghee a za stálého míchání smažíme zázvor, česnek a cibuli jednu minutu. Přidáme mouku, kterou zapřažíme do zlatova na jíšku (3-5 min). Vodu přidáváme po troškách a vymícháváme dohladka. Přidáme zeleninu, rajčata, tofu, šalotku a přivedeme k varu. Přidáme zbývající ingredience a povaříme 10 minut. Pokud je polévka hustá, ředíme vodou. Podáváme horké.
Hovězí Momo
Složení
Těsto
3 hrnky mouky vhodné na tento účel 1 hrnek vody
Masová náplň
0,5 kg libového sekaného hovězího masa
1 Cibule; nakrájená na kostičky
0,25 kg ředkve obří bílé, špenátu nebo zelí – nakrájíme najemno
1 stroužek česneku; nasekáme
1 klž. čerstvého zázvoru; nastrouhat
2 šalotky; nakrájet
2 lž. čerstvého koriandru; nakrájet
sůl
Příprava
Smícháme mouku s vodou a uhněteme těsto. Zakryté těsto necháme 30 min. odpočívat. Vodu ve velkém hrnci uvedeme k varu. Těsto rozdělíme na 12-18 dílků a vyválíme na malé placičky ve tvaru kruhu. Všechny přísady tvořící náplň pečlivě smícháme a lžičkou rozdělíme na placičky těsta. Ty zabalíme, aby náplň z taštiček nevypadla. Vaříme v páře 30 min.
Z těchto receptů jsem zatím zkoušela pouze Momo, doporučila bych osolit těsto. Pochybuji, že jsme tam potkali tofu. Místní sýr se jmenuje Panir, ale co to je... K překladu jsem musela použít dost rozsáhlou internetovskou stránku s mírami a váhami - zlatý SI.
úterý 4. prosince 2007
čtvrtek 8. listopadu 2007
Místní tradice - modlitební praporky a mlýnky, Čorteny a zídky Mani
Místní lidé se uvědomují hodnotu vlastní tradice a spojení "náboženství" a běžného života je zřejmé na každém kroku. Kromě klášterů ve kterých žijí a vzdělávají se mniši jsou zcela evidentními prvky: modlitební praporky, Čorteny a zídky Mani.
Modlitební praporky - Lungthy
Visí ve větru a modlí se. Místní si samozřejmě dávají práci, aby praporky pověsili úplně všude, nejlépe do sedel a na vysoké kopce. Neštítí se ani použití praporků jako dekorace a obchodního artiklu.
Stúpy - Čorteny
Tyto stavbičky se nalézají v blízkosti sídel. Mají připomínat Buddhu sedícího v pozici lotosového květu. V zásadě se obchází po směru hodinových ručiček. Prapůvodně je nechal postavit král Ašóka a obsahovaly Buddhův popel. Později začali růst všude a slouží jako popelnice významných osob.
Modlitební mlýnky
Stejně jako čorteny se vyskytují v sídlech. Otáčí se po směru hodinových ručiček. Většinou se jedná o dřevěné nebo kovové válce napchané tenkými papírky hustě popsanými modlitbami-mantrami. Na povrchu je většinou další mantra dosti často: Óm mani padmé húm. Příklad velkých mlýnků je na obrázcích. Příruční mlýnky místní používají opravdu výjimečně, ale zato jsou bezva suvenýrem.
Zídky Mani
Další způsob jak se modlit "bez práce" jsou zídky Mani. Nebýt obsese místních umisťovat tyto kdekoliv, takže nejlépe na kopce a tak. Ty jsou tvořeny poměrně velkým množstvím kamenů, na kterých jsou vyryty kající modlitby, už zmíněná mantra Óm mani padmé húm nemůže chybět. Taky bych chtěla mít takovou doma.
Óm mani padmé húmTak tato mantra je přímo bezva, zejména co se týče českého internetu, který přibližně půl napůl nalézá dvě dosti odlišné vysvětlení.
První je prezentováno na Wikipedii:
Druhé např.
Já bych se přikláněla k prvnímu. Zaprvé mi přijde, že odpovídá smyslu buddhismu z níže zmíněné knihy a zadruhé také proto, že takto nám jej vysvětlovali místní. Žádný "klenot lososu". Vsadím se, žádný losos nikdy neviděli.
pondělí 22. října 2007
Kláštery, Buddhismus ....
Úvod
Religiozita lidí, která se promítala i do rázu krajiny v Ladhaku byla pro našince velmi působivá. Poté co jsem zjistila, že o zvycích a náboženství nikdo z účastníků naší výpravy mnoho neví chtěla jsem si nastudovat nějaké pěkné informace, abych byla co nejvíc v obraze. Zvolila jsem doufám celkem odborná religionistická díla, která se na věc dívají dost kritickým pohledem. U četby mě překvapil zejména obsah těchto knih, protože až doposud jsem se setkávala se skripty, která nevyžadovala po přečtení různých pasáží studenou sprchu a procházku na čerstvém vzduchu. No, pak se člověk nemá divit, že humanitně vzdělaní jedinci jsou divní. Zmíněné knihy: Lexikon světových náboženství - editor Ch. Partridge a Náboženské tradice Asie - K. Werner
Na závěr bych řekla, že sem se nic nového nedověděla. Teda s úctou v autorům knih, dozvěděla jsem se toho spousty, ale nic z toho co jsem se dozvědět chtěla.
Dharma
Zakladatelem buddhismu je Buddha. Historicky se pravděpodobně jednalo o Siddhátrhu Gautama, podle tradice člena královského rodu, který však opustil královský palác, prošel askezí a objevil tzv. střední cestu. Skrze meditaci došel k poznání jak se vymanit ze samsáry a dosáhnout nirvány. Podle dochovaných svědectví sám sebe považoval za osvíceného a předával svým učedníkům učení (dharmu). Ač toto učení bylo veskrze ateistické tato nauka uznávala celý panteon hinduistických bohů, jako součást samsáry i ve vztahu k lidové víře.
Dodnes se vývoj Buddhismu nezastavil zejména vlivem laických věřících a jsou zmiňovány tyto hlavní skupiny: théraváda, mahájána a vadžrajána. Théraváda je nejstarší tradice blízká nastíněné nauce, její snahou je pomocí určitých předepsaných vzorů dosáhnout nirvány. Již se nevyskytuje v Indii. Mahajána je nejrozšířenější směr, který nedovoluje osobám na nejvyšším stupni osvícení opustit samsáru a dává jim za povinnost setrvat až do okamžiku globální nirvány. Vadžrajána podléhá lidové tvořivosti nejvíce a prolínají se v ní prvky buddhismu, šamanismu a hinduismu. Z ní jsou nejvíce známy pojmy jako tantra, mandala a jóga.
V buddhismu se vykytují mnohé protiklady. Sám Buddha se během času změnil z osvíceného člověka na boha a později na bohů několik. Silná askeze se v různých epochách vytrácela a různé směry praktikovaly praxi levé ruky.
Tibetský buddhismus
Dle zdrojů jako jsou např. turističtí průvodci i některých vnějších znaků je náboženství Ladhaku blízké Tibetskému.
Tibetská odnož je považována za vrcholnou formu buddhismu, která disponovala nesmírným bohatstvím písemných záznamů stejně jako vlastních prvků a lidových tradic. Specifikem je ovlivnění lamaistickým náboženstvím Bön. Navíc v sobě udržuje mahájánovou i vadžrajánovou tradici a zachovává vysokou sebekritičnost a autentičnost původní zvěsti. Velkým specifikem je převtělení významných osobností duchovního života Dalaj lamy (oceán moudrosti) a Pančhen lamy (velký učenec). Známé jsou také školy: Gelugpa (žluté čapky), Kagjüpa, Sakjapa a Kadampa.
Tibet byla teokratická země a náboženství hrálo významnou roli v kultuře i společenském životě. Díky čínské okupaci se navíc těší obrovské popularitě západních zemí. Historie Tibetu je bezesporu pohnutá a krvavá - takže stejně bohatá jako v Evropě. Náboženskou a politickou svrchovanost si tak dlouho zachovala zejména díky vysokým horám (nebyla vypleněna jako Indie, kolébka buddhismu, muslimskými nájezdníky) a dost riskantní politicko-vojenskou hrou na ostří nože mezi mongolskými hordami a čínským císařstvím. Jediné co se dá říct, že Tibeťané nejsou pokrevně spřízněni s Číňany (pozná se to zejména na první pohled).
Religiozita lidí, která se promítala i do rázu krajiny v Ladhaku byla pro našince velmi působivá. Poté co jsem zjistila, že o zvycích a náboženství nikdo z účastníků naší výpravy mnoho neví chtěla jsem si nastudovat nějaké pěkné informace, abych byla co nejvíc v obraze. Zvolila jsem doufám celkem odborná religionistická díla, která se na věc dívají dost kritickým pohledem. U četby mě překvapil zejména obsah těchto knih, protože až doposud jsem se setkávala se skripty, která nevyžadovala po přečtení různých pasáží studenou sprchu a procházku na čerstvém vzduchu. No, pak se člověk nemá divit, že humanitně vzdělaní jedinci jsou divní. Zmíněné knihy: Lexikon světových náboženství - editor Ch. Partridge a Náboženské tradice Asie - K. Werner
Na závěr bych řekla, že sem se nic nového nedověděla. Teda s úctou v autorům knih, dozvěděla jsem se toho spousty, ale nic z toho co jsem se dozvědět chtěla.
Dharma
Zakladatelem buddhismu je Buddha. Historicky se pravděpodobně jednalo o Siddhátrhu Gautama, podle tradice člena královského rodu, který však opustil královský palác, prošel askezí a objevil tzv. střední cestu. Skrze meditaci došel k poznání jak se vymanit ze samsáry a dosáhnout nirvány. Podle dochovaných svědectví sám sebe považoval za osvíceného a předával svým učedníkům učení (dharmu). Ač toto učení bylo veskrze ateistické tato nauka uznávala celý panteon hinduistických bohů, jako součást samsáry i ve vztahu k lidové víře.
Dodnes se vývoj Buddhismu nezastavil zejména vlivem laických věřících a jsou zmiňovány tyto hlavní skupiny: théraváda, mahájána a vadžrajána. Théraváda je nejstarší tradice blízká nastíněné nauce, její snahou je pomocí určitých předepsaných vzorů dosáhnout nirvány. Již se nevyskytuje v Indii. Mahajána je nejrozšířenější směr, který nedovoluje osobám na nejvyšším stupni osvícení opustit samsáru a dává jim za povinnost setrvat až do okamžiku globální nirvány. Vadžrajána podléhá lidové tvořivosti nejvíce a prolínají se v ní prvky buddhismu, šamanismu a hinduismu. Z ní jsou nejvíce známy pojmy jako tantra, mandala a jóga.
V buddhismu se vykytují mnohé protiklady. Sám Buddha se během času změnil z osvíceného člověka na boha a později na bohů několik. Silná askeze se v různých epochách vytrácela a různé směry praktikovaly praxi levé ruky.
Tibetský buddhismus
Dle zdrojů jako jsou např. turističtí průvodci i některých vnějších znaků je náboženství Ladhaku blízké Tibetskému.
Tibetská odnož je považována za vrcholnou formu buddhismu, která disponovala nesmírným bohatstvím písemných záznamů stejně jako vlastních prvků a lidových tradic. Specifikem je ovlivnění lamaistickým náboženstvím Bön. Navíc v sobě udržuje mahájánovou i vadžrajánovou tradici a zachovává vysokou sebekritičnost a autentičnost původní zvěsti. Velkým specifikem je převtělení významných osobností duchovního života Dalaj lamy (oceán moudrosti) a Pančhen lamy (velký učenec). Známé jsou také školy: Gelugpa (žluté čapky), Kagjüpa, Sakjapa a Kadampa.
Tibet byla teokratická země a náboženství hrálo významnou roli v kultuře i společenském životě. Díky čínské okupaci se navíc těší obrovské popularitě západních zemí. Historie Tibetu je bezesporu pohnutá a krvavá - takže stejně bohatá jako v Evropě. Náboženskou a politickou svrchovanost si tak dlouho zachovala zejména díky vysokým horám (nebyla vypleněna jako Indie, kolébka buddhismu, muslimskými nájezdníky) a dost riskantní politicko-vojenskou hrou na ostří nože mezi mongolskými hordami a čínským císařstvím. Jediné co se dá říct, že Tibeťané nejsou pokrevně spřízněni s Číňany (pozná se to zejména na první pohled).
středa 10. října 2007
Fotky
A konečně zde můžete shlédnout to nejlepší....
Hávovy fotky:
http://phn.rajce.idnes.cz/Ladakh/
Naše fotky:
http://picasaweb.google.com/pavlapoppy/LadKh2007
A fotky někoho, kdo by v Ladhaku v téže době jako my:
http://imack.rajce.idnes.cz/
Hávovy fotky:
http://phn.rajce.idnes.cz/Ladakh/
Naše fotky:
http://picasaweb.google.com/pavlapoppy/LadKh2007
A fotky někoho, kdo by v Ladhaku v téže době jako my:
http://imack.rajce.idnes.cz/
pondělí 24. září 2007
Ekologie v Ladhaku
Když Pán Bůh stvořil Ladakh, učinil z něj jedno z nejkrásnějších míst na světě, pravděpodobně ho však nestvořil s úmyslem aby tu žili lidé. Na vysokohorské poušti se snoubí zápory suchých oblastí stejně jako velké nadmořské výšky, a to nedává člověku moc prostoru k životu.
Z níže ukázaných snímků je patrné, že je to půvabné místo s pestrobarevnými kláštery a zelenými políčky uprostřed malebných štítů. Méně je potom patrné, že zelená políčka jsou jediným prostorem, kde žijí lidé a taky místem, kde žije vůbec něco a kde rostou alespoň nějaké stromy a tráva. Tyto oázy tvořené ledovcovými říčkami jsou v tam, kde nebyly obydleny lidmi velmi malé a chudé. Naopak v lokalitách, kde lidská vesnice ztratila zdroj vody je vidět usychající pole a rychlý zmar. Na obrázcích nahoře je vidět alespoň částečně základ místního ekosystému. Vlevo jsou typičtí zástupci stromů - olše, topol (nějaký ten mixnutý s olší) a v dáli vrby velikosti keříků. V popředí jsou dále 3 ovocné stromy meruňky a cosi. Vpravo potom zavlažovací kanál v tomto případě vedoucí vodu asi 3 kilometry.
Pěstování čehokoliv - trávy, obilí (pouze ječmene), stromů a zeleniny (rajčat, brambor, lilků, ředkví, mrkve, zelí), se odehrává za kamennými zídkami v zavlažovaných zahradách. Vně se pasou ovce, kozy a krávy a není tam prakticky nic.
Příkladem ekologie je bezesporu stavitelství. Pěkný je příklad stavby typického místního domu. Z bláta nebo spíš pískobláta se uplácají cihly. Nikdy jsme nepřistihli místní při této práci pouze jsme často naráželi na malé blátolomy a místa, kde se sušily či prodávaly. (To bude asi tím jak jsem se teď dozvěděla z televize, že taková cihla o evropských rozměrech schne měsíc, takže tythle ty musely schnout nejmíň 1,5.) Tyto cihly nebo kameny se stejným blátem slepí do tvaru zdí a domů, s okny a dveřmi, tj. nikoliv rámy. Na závěr se vsazují pouze skleněné tabulky. Studie stropu nebo střechy (rozdíl se moc neřeší) je na obrázcích vedle sušících se cihel. Nosné trámy jsou přitesané s topolu. Často jsou to pouhá prkna. Podpěra má také čistě dekorativní charakter. Příčné trámy jsou neotesané a drží kdoví jak. Přes ně se kladou oloupané asi 1-3 cm tlusté vrbové pruty a ty jsou zaplácány do 10 cm mokré hlíny. Trochu slyšíte sousedy v patře nad vámi a malinko se to prohýbá. Buď se staví dál nebo už je to střecha. Ve výkladu jsem zapomněla na olše, které slouží k výrobě nábytku a prken. Oloupanou kůru a listy sežerou krávy (líp to hoří) a takové ty části co fakt nejdou použít na stavbu a nábytek a krávy je nežerou tak ty se ztopí (a pak i ty sušený kravský hovínka). Na obrázcích dole je vidět omítání zevnitř, včetně fajnové omítky. Na druhém obrázku - takový už hodně moderní prvek betonový věnec.
Ekologii mají místní zmáknutou na 100%. Dnes když byli nuceni s přílivem turistů opustit 17 stol. jim nezbývá než se vrhnout také na environmentalistiku.
pátek 14. září 2007
Lidé v Ladhaku
Ladačané jsou hned po báječných scenériích krajiny tím nejzajímavějším a nejfotogeničtějším co v Ladhaku (ležském okrese) můžete potkat (Oproti scenériím se vyskytují poměrně řídce.). Mimo nich zde narazíte na Tibeťany a Nepálce, kteří přijeli do Lehu podnikat, a kterým se v Ladhaku líbí. Celé je to doplněno kašmírskými řidiči, obrovskou indickou armádou všude okolo a indickými cestáři, kteří jsou tu za trest nebo se zdržují jen minimum nejnutnější doby.
Dnešní obyvatelé Ladakhu jsou potomky kočovných Tibeťanů, severních Indů a Dardů. Od Indů se liší vzhledem, vírou (Buddhismus) a pracovitostí (asi i čistotností, ale to neposoudím). Jejich odlišnost a svébytnou kulturu i náboženství jim pomohlo zachovat takřka absolutní odříznutí od světa uprostřed Himaláje.
První nezávislé království bylo v Ladhaku založeno v 9. stol., které bylo nezávislé do porážky Mughaly v 17. stol. Od té doby začala země upadat. Po první Pákistánko - indické válce v roce 1948 se připojila k Indii. V zemi jsou dvě válečné zóny na sever od Kargilu s Pákistánem a na Siačenském ledovci s Čínou. Naopak kargilský okres (2. polovina Ladhaku), který jsme nenavštívili, je obýván šijítskými muslimy.
Lidé jsou zde velice vstřícní přátelští a rádi si povídají. Většinou na vás budou mluvit Ladacky, ale úřední jazyk je Urdu. Přibližně jedna čtvrtina mluví plynule anglicky. Používají Hindské i Tibetské písmo.
Oblékají se do typických tmavých dlouhých kabátců. Muži je mají kratší a jsou pod nimi vidět kalhoty. Obvykle také mají nejrůznější pokrývky hlavy. Vysoká nadmořská výška je však pro tyto lidi natolik nepříznivá, že velmi brzy zestárnou a ještě dřív umřou. Průměrný věk nepřesahuje 45 let. Např. žena v řadě uprostřed vlevo, nepřesáhla o mnoho 30 let.
Popis obrázků:
nahoře (zleva) - Lidé na autobusovém nádraží. Žebráci - děti s matkou.
uprostřed - Restauratérka z údolí Markha si krátí chvíli za barem. Ženy (dívky) na cestě. Typická práce na malém terasovitém políčku.
dole - Přespolní turista. Místní turistka. Začínají slavnosti.
Tyto obrázky jsou Hávovy.
Dnešní obyvatelé Ladakhu jsou potomky kočovných Tibeťanů, severních Indů a Dardů. Od Indů se liší vzhledem, vírou (Buddhismus) a pracovitostí (asi i čistotností, ale to neposoudím). Jejich odlišnost a svébytnou kulturu i náboženství jim pomohlo zachovat takřka absolutní odříznutí od světa uprostřed Himaláje.
První nezávislé království bylo v Ladhaku založeno v 9. stol., které bylo nezávislé do porážky Mughaly v 17. stol. Od té doby začala země upadat. Po první Pákistánko - indické válce v roce 1948 se připojila k Indii. V zemi jsou dvě válečné zóny na sever od Kargilu s Pákistánem a na Siačenském ledovci s Čínou. Naopak kargilský okres (2. polovina Ladhaku), který jsme nenavštívili, je obýván šijítskými muslimy.
Lidé jsou zde velice vstřícní přátelští a rádi si povídají. Většinou na vás budou mluvit Ladacky, ale úřední jazyk je Urdu. Přibližně jedna čtvrtina mluví plynule anglicky. Používají Hindské i Tibetské písmo.
Oblékají se do typických tmavých dlouhých kabátců. Muži je mají kratší a jsou pod nimi vidět kalhoty. Obvykle také mají nejrůznější pokrývky hlavy. Vysoká nadmořská výška je však pro tyto lidi natolik nepříznivá, že velmi brzy zestárnou a ještě dřív umřou. Průměrný věk nepřesahuje 45 let. Např. žena v řadě uprostřed vlevo, nepřesáhla o mnoho 30 let.
Popis obrázků:
nahoře (zleva) - Lidé na autobusovém nádraží. Žebráci - děti s matkou.
uprostřed - Restauratérka z údolí Markha si krátí chvíli za barem. Ženy (dívky) na cestě. Typická práce na malém terasovitém políčku.
dole - Přespolní turista. Místní turistka. Začínají slavnosti.
Tyto obrázky jsou Hávovy.
čtvrtek 13. září 2007
Členové výpravy
Zodpovídám dotaz - kolik osob a kdo konkrétně se účastnil naší výpravy.
Mnoho lidí bylo v různém příbuzenském vztahu tak jsem je podle toho seřadila do skupin , takže můžete hádat. Výběr možností je nevyčerpatelný. Některé fotky jsem si bez dovolení vypůjčila od Hávy.
Navíc se to chová velmi nemravně, takže to budu muset možná zrušit.
Milča, Iva a Jarda
Milča (vpravo) - pokud jsem to správně pochopila tak ideový vůdce této výpravy. A také nejenergičtější osoba, co se týče prolízání nejrůznějších pamětihodností.
Iva (vpravo nahoře) - nejmladší členka výpravy. Na koni strávila pouze dobu fotografování. Poté co se kůň zastavil odmítl se rozejít.
Jarda - První tlumočník a taky ten co vždycky smlouval s místními. Na žádné fotce nejde poznat protože furt něco dělá.
Háva a Zino
Mnoho lidí bylo v různém příbuzenském vztahu tak jsem je podle toho seřadila do skupin , takže můžete hádat. Výběr možností je nevyčerpatelný. Některé fotky jsem si bez dovolení vypůjčila od Hávy.
Navíc se to chová velmi nemravně, takže to budu muset možná zrušit.
Milča, Iva a Jarda
Milča (vpravo) - pokud jsem to správně pochopila tak ideový vůdce této výpravy. A také nejenergičtější osoba, co se týče prolízání nejrůznějších pamětihodností.
Iva (vpravo nahoře) - nejmladší členka výpravy. Na koni strávila pouze dobu fotografování. Poté co se kůň zastavil odmítl se rozejít.
Jarda - První tlumočník a taky ten co vždycky smlouval s místními. Na žádné fotce nejde poznat protože furt něco dělá.
Háva a Zino
Háva - První fotograf. Pro dobrou fotku by udělal prakticky cokoliv. Třeba vlezl do propasti.
Zino - Nejdůležitější člověk, jemuž je připisován objev názvu Topinkovač.
Eva a Michal
Eva (nahoře vpravo) - Lékařka výpravy. Ač je skoro na všech fotkách vždycky se snaží utéct ze záběru.
Michal - První kameraman. Naprosto ve svém živlu.
Kačka a Dan
Katka - Druhý tlumočník. Největší drsňák výpravy. Na všech fotkách se tulí k místním dětem.Dan - Největší drsňák výpravy. Definitivně si to musí vyřešit s Katkou, kdo je teda největší. Na všech fotkách spí.
Bratr a Sestra
Bratr - Na všech fotkách něco pozoruje.Sestra - Je jenom na těch fotkách co fotil bratr.
pondělí 10. září 2007
Návrat
Tak jsme všichni, až na ty tři co tam zůstali ještě týden, zpátky v civilizaci.
Ráno v neděli v pět jsme vyrazili na Ležské letiště a už v 7 jsme letěli. V Delhi jsme přejeli z domácího na mezinárodní terminál (doprava zdarma, pokud máte letenky) a asi v deset jsme usmlouvali taxi na celý den po Delhi po památkách za 1400 Rupek.
Taxikář nám nejprve tvrdošíjně ukazoval jeho pamětihodnosti (Laxmi Nandar Birla Mandir (vlevo)) a obchody. Laxmi Nandar Birla Mandir nás vůbec nezaujal, protože jsme měli strašný hlad z letadla a všichni byli plní ideálů Buddhismu. Po našem stávkování začal ukazovat co jsme chtěli vidět my. Tj. jídlo, Červenou pevnost (vpravo), Páteční mešitu, Humajúnovu hrobku ... ještě jsme z okýnka viděli India Gate, Rashtrapati Bhavan, Purana Qila a Raj Ghat (v neděli zavřený). Bylo strašné vedro (37°C), po dešti ještě hůř .... tak jsme nestihli Qutab Minar, ale zato jsme zažili divokou jízdu na letiště.
Nejhezčí byla Humajúnova hrobka (vlevo) , kterou obklopoval velký park a několik dalších staveb, většinou také hrobek a mešita. Vstupné bylo 250 Rupek. Naopak nás zklamala Red fortress (Lil Qila) se vstupným 100 Rupek a asi miliardou Indů (jak by řekla Helenka). Páteční mešita (vpravo) byla hrůza sama, vstupné sice nebylo, ale nesmělo se fotit. Za focení vybírali 200 Rupek a to, i za pouhé vlastnictví foťáku. U vstupu nám pak ti co pouštěli dovnitř ukradli boty a za jejich navrácení chtěli prachy ... normální Indiáni.
Jídlo v Delhi je ještě levnější než kdekoliv jinde, akorát je "trochu" ostré.
Taxíky jsou dost ošajzlich nabízí nehorázné ceny. Dobré je "předplacené" taxi. (Letiště-Červená pevnost - 300 Rupek.)
Na všude v Indii mají dvoje ceny na památky: místní 5 Rupek, cizinci 100 Rupek.
V Delhi nechtějí vracet peníze, dáte 500 Rupek a klidně vám stovku do 4 set nevrátí. Musíte si o ni říct.
Obrňte se proti žebrákům, jsou všude.
Nikdy neberte to co vám nabízí. Stojí to obvykle 1/4, až 1/10 ceny.
Vstup na Purana Qila (vlevo) je taky 100 nebo 250 Rupek.
Ráno v neděli v pět jsme vyrazili na Ležské letiště a už v 7 jsme letěli. V Delhi jsme přejeli z domácího na mezinárodní terminál (doprava zdarma, pokud máte letenky) a asi v deset jsme usmlouvali taxi na celý den po Delhi po památkách za 1400 Rupek.
Taxikář nám nejprve tvrdošíjně ukazoval jeho pamětihodnosti (Laxmi Nandar Birla Mandir (vlevo)) a obchody. Laxmi Nandar Birla Mandir nás vůbec nezaujal, protože jsme měli strašný hlad z letadla a všichni byli plní ideálů Buddhismu. Po našem stávkování začal ukazovat co jsme chtěli vidět my. Tj. jídlo, Červenou pevnost (vpravo), Páteční mešitu, Humajúnovu hrobku ... ještě jsme z okýnka viděli India Gate, Rashtrapati Bhavan, Purana Qila a Raj Ghat (v neděli zavřený). Bylo strašné vedro (37°C), po dešti ještě hůř .... tak jsme nestihli Qutab Minar, ale zato jsme zažili divokou jízdu na letiště.
Nejhezčí byla Humajúnova hrobka (vlevo) , kterou obklopoval velký park a několik dalších staveb, většinou také hrobek a mešita. Vstupné bylo 250 Rupek. Naopak nás zklamala Red fortress (Lil Qila) se vstupným 100 Rupek a asi miliardou Indů (jak by řekla Helenka). Páteční mešita (vpravo) byla hrůza sama, vstupné sice nebylo, ale nesmělo se fotit. Za focení vybírali 200 Rupek a to, i za pouhé vlastnictví foťáku. U vstupu nám pak ti co pouštěli dovnitř ukradli boty a za jejich navrácení chtěli prachy ... normální Indiáni.
Jídlo v Delhi je ještě levnější než kdekoliv jinde, akorát je "trochu" ostré.Taxíky jsou dost ošajzlich nabízí nehorázné ceny. Dobré je "předplacené" taxi. (Letiště-Červená pevnost - 300 Rupek.)
Na všude v Indii mají dvoje ceny na památky: místní 5 Rupek, cizinci 100 Rupek.
V Delhi nechtějí vracet peníze, dáte 500 Rupek a klidně vám stovku do 4 set nevrátí. Musíte si o ni říct.
Obrňte se proti žebrákům, jsou všude.
Nikdy neberte to co vám nabízí. Stojí to obvykle 1/4, až 1/10 ceny.
Vstup na Purana Qila (vlevo) je taky 100 nebo 250 Rupek.
čtvrtek 6. září 2007
Nubra Valley
Jedna z blízkých atrakcí, které byly hojně nabízeny cestovkami v Lehu, a kterou jsme nakonec jako na safari navštívili bylo údolí řek Nubra a Shyok (Teče od Pangong Tso.) Nejvíc nás překvapila šířka, vodnatost a dravost obou řek, v některém místě větší než u samotného Indu. Navíc průtok se během dne výrazně měnil v důsledku tání ledovců.
Khardung La (Vlevo nahoře)
Zajímavá už je sama cesta, která se přímo z Lehu vine na "nevyšší" sedlo sjízdné auty na světě. Výška má být podle mapy 5606m leč podle GPS pouhých 5380m což je ve skutečnosti ještě míň než má vedlejší sedlo, přes kterým jsme jeli předtím, ale máme tričko.
Gompa Diskit
Od sedla jsme sjeli do údolí Shyoku nižšího než je Leh - do výšky 3300m. Cesta je zasekaná do strmého úbočí svahů, protože se řeka rozlévá, alespoň jednou do roka, po celém dnu údolí. Minuli jsme soutok velký jako Brno a vystoupali do kláštera Diskit, kam jsme z domu vezli pohledy od Leblocha. Už je tam měli. Klášter byl velice hezký a mnich nás provedl (asi poprvé) po celé gompě. Taky si tam staví Buddhu, který jistě chce konkurovat tomu Ježíši v Riu. Určitě bude mít prvenství v železo-blátové kontrukci (vpravo nahoře).
Směrem po proudu řeky k vesnici Hunder se rozprostírají písečné duny. Vembloudi, o kterých se zmiňují všichni průvodci jsou sice těžko místní, ale všechno může být dobrá atrakce pro turisty. Tak i my jsme se projeli (někteří). Dál za vesnicí Hunder, kde jsme nocovali, je zakázaná zóna.
Údolí Nubry
Ráno jsme se vrátili k jedinému (strategickému) mostu přes Shyok a přejeli řeku k jejímu přítoku Nubře. Proti proudu nás za vesnicí Sumur čekal výhled na starý klášter Ling a prohlídka nové gompy Santan-Ling, ke které byla přidružena také škola. Tady jsme zastihli mnichy při modlitbě, snídani a výrobě mandaly. Když sem při večerní procházce zabloudili Michal s Katkou dostali slaný čaj s yačím máslem a s mnichy si dlouho povídali.
Panamik
Poslední perlou z průvodce byl Panamik s horkými prameny. Cestou nás mrzelo, že se hodně zhoršilo počasí a asi se nebudeme moci koupat, protože celé Pacičkovo auto (řidič, který si přivřel ruku v autě) bylo pořádně nachrmlané (kvůli mě). Prameny nás překvapili. Nebýt místních řidičů určitě bysme je minuli. Stál u nich domek velmi vzdáleně připomínající autobusovou budku u nás a několik podobných staveb bylo v povzdálí. Prameny byly horké a betonová korýtka odváděla vodu do betonových nádržek s různou teplotou. V zmíněné budce byla sprcha (trubka ze zdi). Vrcholem rozpačitého dojmu byla hromada odpadků. Po obědě ve vesnici nás řidiči převezli přes most a vydali jsme se ke klášteru na protější stráni. Byla tam Japonka uplně v rauši a 6 Indů zedníků.
Cesta zpátky do Lehu druhý den byla doprovázena deštěm a v Kardung La sněhem. Tak jsme se koulovali a postavili huhuláka.
V Nubře se dá spát v guest hausech a jíst v "restauracích".
Z Panamiku se nemá brodit řeka ke klášteru. Má se chodit po mostě. (Sem tam někoho spolkne bahno.)
Místní nás varovali před "Indy" cestáři, kteří jsou podle jejich mínění nebezpeční.
Khardung La (Vlevo nahoře)
Zajímavá už je sama cesta, která se přímo z Lehu vine na "nevyšší" sedlo sjízdné auty na světě. Výška má být podle mapy 5606m leč podle GPS pouhých 5380m což je ve skutečnosti ještě míň než má vedlejší sedlo, přes kterým jsme jeli předtím, ale máme tričko.
Gompa Diskit
Od sedla jsme sjeli do údolí Shyoku nižšího než je Leh - do výšky 3300m. Cesta je zasekaná do strmého úbočí svahů, protože se řeka rozlévá, alespoň jednou do roka, po celém dnu údolí. Minuli jsme soutok velký jako Brno a vystoupali do kláštera Diskit, kam jsme z domu vezli pohledy od Leblocha. Už je tam měli. Klášter byl velice hezký a mnich nás provedl (asi poprvé) po celé gompě. Taky si tam staví Buddhu, který jistě chce konkurovat tomu Ježíši v Riu. Určitě bude mít prvenství v železo-blátové kontrukci (vpravo nahoře).
Směrem po proudu řeky k vesnici Hunder se rozprostírají písečné duny. Vembloudi, o kterých se zmiňují všichni průvodci jsou sice těžko místní, ale všechno může být dobrá atrakce pro turisty. Tak i my jsme se projeli (někteří). Dál za vesnicí Hunder, kde jsme nocovali, je zakázaná zóna.
Údolí Nubry
Ráno jsme se vrátili k jedinému (strategickému) mostu přes Shyok a přejeli řeku k jejímu přítoku Nubře. Proti proudu nás za vesnicí Sumur čekal výhled na starý klášter Ling a prohlídka nové gompy Santan-Ling, ke které byla přidružena také škola. Tady jsme zastihli mnichy při modlitbě, snídani a výrobě mandaly. Když sem při večerní procházce zabloudili Michal s Katkou dostali slaný čaj s yačím máslem a s mnichy si dlouho povídali.
Panamik
Poslední perlou z průvodce byl Panamik s horkými prameny. Cestou nás mrzelo, že se hodně zhoršilo počasí a asi se nebudeme moci koupat, protože celé Pacičkovo auto (řidič, který si přivřel ruku v autě) bylo pořádně nachrmlané (kvůli mě). Prameny nás překvapili. Nebýt místních řidičů určitě bysme je minuli. Stál u nich domek velmi vzdáleně připomínající autobusovou budku u nás a několik podobných staveb bylo v povzdálí. Prameny byly horké a betonová korýtka odváděla vodu do betonových nádržek s různou teplotou. V zmíněné budce byla sprcha (trubka ze zdi). Vrcholem rozpačitého dojmu byla hromada odpadků. Po obědě ve vesnici nás řidiči převezli přes most a vydali jsme se ke klášteru na protější stráni. Byla tam Japonka uplně v rauši a 6 Indů zedníků.
Cesta zpátky do Lehu druhý den byla doprovázena deštěm a v Kardung La sněhem. Tak jsme se koulovali a postavili huhuláka.
V Nubře se dá spát v guest hausech a jíst v "restauracích".
Z Panamiku se nemá brodit řeka ke klášteru. Má se chodit po mostě. (Sem tam někoho spolkne bahno.)
Místní nás varovali před "Indy" cestáři, kteří jsou podle jejich mínění nebezpeční.
pondělí 3. září 2007
Pangong Tso
Po treku jsme se rozhodli podniknout pouze několik kratších výletů po okolí. Ideální se jevily výlety taxíkem na Pangong Tso, do Nubra Valley nebo výstup na Stok Kangri. Jezero lákalo všechny.
Cesta k jezeru trvá asi půl dne a vede přes sedlo Chang La (5400m). Do oblasti je potřeba permit, který obstarávají pouze cestovky v Lehu. Po cestě je možné ještě navštívit gompy v Chemreyi a Thak-Thok.
Jezero se dá objet asi z jedné pětiny - obejít skoro celé. Taxikáři nás nechtěli nikam pustit kvůli zakázanému území, protože jezerem prochází hranice mezi Indií a Čínou (Tibetem).
Původně jsme si chtěli v Lehu půjčit auto bez řidiče, to ale v Lehu není možné. (Pouze kolo nebo motorku.)
Jezero je velice pěkné, mírně slané, má písčité pláže a jeho barva se mění od azurové až po blankytně modrou. V pozadí se rýsují šestitisícovky korunované sněhovými čepicemi na něž je zakázané chodit. Koupání si přes krásné pláže neužijete, protože je v něm dost studená voda přitékající z ledovců. Mimoto bývá u jezera velmi studený a prudký vítr.
U jezera se dá najíst i přespat - v padáku a možná i v blízkých (dvou) vesnicích. Od jezera zpět do civilizace se stopuje hodně špatně.
U jezera je také zajímavá atrakce. Cestovky i taxikáři k němu vozí špatně aklimatizované turisty - většinou na jednodenní výlety (Jeho výška je 4200m.). U malého parkovišťátka těsně za vojenskou základnou je vyhlídka, kde obvykle zastavují. Je zde vidět skupinky podivně se motajících zombií, které neví jestli se mají udusit nebo pozvracet.
Cesta k jezeru trvá asi půl dne a vede přes sedlo Chang La (5400m). Do oblasti je potřeba permit, který obstarávají pouze cestovky v Lehu. Po cestě je možné ještě navštívit gompy v Chemreyi a Thak-Thok.
Jezero se dá objet asi z jedné pětiny - obejít skoro celé. Taxikáři nás nechtěli nikam pustit kvůli zakázanému území, protože jezerem prochází hranice mezi Indií a Čínou (Tibetem).
Původně jsme si chtěli v Lehu půjčit auto bez řidiče, to ale v Lehu není možné. (Pouze kolo nebo motorku.)
Jezero je velice pěkné, mírně slané, má písčité pláže a jeho barva se mění od azurové až po blankytně modrou. V pozadí se rýsují šestitisícovky korunované sněhovými čepicemi na něž je zakázané chodit. Koupání si přes krásné pláže neužijete, protože je v něm dost studená voda přitékající z ledovců. Mimoto bývá u jezera velmi studený a prudký vítr.
U jezera se dá najíst i přespat - v padáku a možná i v blízkých (dvou) vesnicích. Od jezera zpět do civilizace se stopuje hodně špatně.
U jezera je také zajímavá atrakce. Cestovky i taxikáři k němu vozí špatně aklimatizované turisty - většinou na jednodenní výlety (Jeho výška je 4200m.). U malého parkovišťátka těsně za vojenskou základnou je vyhlídka, kde obvykle zastavují. Je zde vidět skupinky podivně se motajících zombií, které neví jestli se mají udusit nebo pozvracet.
pátek 31. srpna 2007
Dva dny v Lehu
Po delsim treku jsme si naplanovali dva kratsi poznavaci. Jeden k jezeru Pangong tso a druhy do Nubra valey. Tak na 2+4 nebo 3+3 dny a popadlujeme domu. Mame trochu strach abychom chytli letadlo, protoze jsme si inteligentne nevzali fora a co se muze stat? Na nektera letiste se prosteza spatneho pocasi nelita, zvlaste na ta vojenska ve velevysokych horach, ktera nemaji navadeni. Dnes jsme se vydali na socialni trek jednodenni... Nejprve jsme provedli druzbu s Tibetskou komunitou a navstivili SOS skolu Tibetskych deti. (V Madarsku maji horsi.)Pak jsme se vydali do vesnice Soorbu nebo tak nejak na gompu a dal pres horsky prusmyk zpatky do Lehu. O jeden jsme se minuli a vlezli na nadhernou mistni skladku odpadu rozprostirajici se o delce nekolika km, jak jinak romanticky krasnym udolim. Vyrusili jsme smecku psu, koni a oslu, s teleobjektivem vyfotili nekolik lidi a nakonec dosli k mestu.
PS: Tak cistou a malo spinavou skladku jsem jeste v zivote nepotkala. Tady je horsi i autobusove nadrazi.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)