Dnešní obyvatelé Ladakhu jsou potomky kočovných Tibeťanů, severních Indů a Dardů. Od Indů se liší vzhledem, vírou (Buddhismus) a pracovitostí (asi i čistotností, ale to neposoudím). Jejich odlišnost a svébytnou kulturu i náboženství jim pomohlo zachovat takřka absolutní odříznutí od světa uprostřed Himaláje.
První nezávislé království bylo v Ladhaku založeno v 9. stol., které bylo nezávislé do porážky Mughaly v 17. stol. Od té doby začala země upadat. Po první Pákistánko - indické válce v roce 1948 se připojila k Indii. V zemi jsou dvě válečné zóny na sever od Kargilu s Pákistánem a na Siačenském ledovci s Čínou. Naopak kargilský okres (2. polovina Ladhaku), který jsme nenavštívili, je obýván šijítskými muslimy.
Lidé jsou zde velice vstřícní přátelští a rádi si povídají. Většinou na vás budou mluvit Ladacky, ale úřední jazyk je Urdu. Přibližně jedna čtvrtina mluví plynule anglicky. Používají Hindské i Tibetské písmo.
Oblékají se do typických tmavých dlouhých kabátců. Muži je mají kratší a jsou pod nimi vidět kalhoty. Obvykle také mají nejrůznější pokrývky hlavy. Vysoká nadmořská výška je však pro tyto lidi natolik nepříznivá, že velmi brzy zestárnou a ještě dřív umřou. Průměrný věk nepřesahuje 45 let. Např. žena v řadě uprostřed vlevo, nepřesáhla o mnoho 30 let.
Popis obrázků:
nahoře (zleva) - Lidé na autobusovém nádraží. Žebráci - děti s matkou.
uprostřed - Restauratérka z údolí Markha si krátí chvíli za barem. Ženy (dívky) na cestě. Typická práce na malém terasovitém políčku.
dole - Přespolní turista. Místní turistka. Začínají slavnosti.
Tyto obrázky jsou Hávovy.
Žádné komentáře:
Okomentovat