Ekologie v Ladhaku

Když Pán Bůh stvořil Ladakh, učinil z něj jedno z nejkrásnějších míst na světě, pravděpodobně ho však nestvořil s úmyslem aby tu žili lidé. Na vysokohorské poušti se snoubí zápory suchých oblastí stejně jako velké nadmořské výšky, a to nedává člověku moc prostoru k životu.

Z níže ukázaných snímků je patrné, že je to půvabné místo s pestrobarevnými kláštery a zelenými políčky uprostřed malebných štítů. Méně je potom patrné, že zelená políčka jsou jediným prostorem, kde žijí lidé a taky místem, kde žije vůbec něco a kde rostou alespoň nějaké stromy a tráva. Tyto oázy tvořené ledovcovými říčkami jsou v tam, kde nebyly obydleny lidmi velmi malé a chudé. Naopak v lokalitách, kde lidská vesnice ztratila zdroj vody je vidět usychající pole a rychlý zmar. Na obrázcích nahoře je vidět alespoň částečně základ místního ekosystému. Vlevo jsou typičtí zástupci stromů - olše, topol (nějaký ten mixnutý s olší) a v dáli vrby velikosti keříků. V popředí jsou dále 3 ovocné stromy meruňky a cosi. Vpravo potom zavlažovací kanál v tomto případě vedoucí vodu asi 3 kilometry.

Pěstování čehokoliv - trávy, obilí (pouze ječmene), stromů a zeleniny (rajčat, brambor, lilků, ředkví, mrkve, zelí), se odehrává za kamennými zídkami v zavlažovaných zahradách. Vně se pasou ovce, kozy a krávy a není tam prakticky nic.

Příkladem ekologie je bezesporu stavitelství. Pěkný je příklad stavby typického místního domu. Z bláta nebo spíš pískobláta se uplácají cihly. Nikdy jsme nepřistihli místní při této práci pouze jsme často naráželi na malé blátolomy a místa, kde se sušily či prodávaly. (To bude asi tím jak jsem se teď dozvěděla z televize, že taková cihla o evropských rozměrech schne měsíc, takže tythle ty musely schnout nejmíň 1,5.) Tyto cihly nebo kameny se stejným blátem slepí do tvaru zdí a domů, s okny a dveřmi, tj. nikoliv rámy. Na závěr se vsazují pouze skleněné tabulky. Studie stropu nebo střechy (rozdíl se moc neřeší) je na obrázcích vedle sušících se cihel. Nosné trámy jsou přitesané s topolu. Často jsou to pouhá prkna. Podpěra má také čistě dekorativní charakter. Příčné trámy jsou neotesané a drží kdoví jak. Přes ně se kladou oloupané asi 1-3 cm tlusté vrbové pruty a ty jsou zaplácány do 10 cm mokré hlíny. Trochu slyšíte sousedy v patře nad vámi a malinko se to prohýbá. Buď se staví dál nebo už je to střecha. Ve výkladu jsem zapomněla na olše, které slouží k výrobě nábytku a prken. Oloupanou kůru a listy sežerou krávy (líp to hoří) a takové ty části co fakt nejdou použít na stavbu a nábytek a krávy je nežerou tak ty se ztopí (a pak i ty sušený kravský hovínka). Na obrázcích dole je vidět omítání zevnitř, včetně fajnové omítky. Na druhém obrázku - takový už hodně moderní prvek betonový věnec.

Ekologii mají místní zmáknutou na 100%. Dnes když byli nuceni s přílivem turistů opustit 17 stol. jim nezbývá než se vrhnout také na environmentalistiku.

Lidé v Ladhaku

Ladačané jsou hned po báječných scenériích krajiny tím nejzajímavějším a nejfotogeničtějším co v Ladhaku (ležském okrese) můžete potkat (Oproti scenériím se vyskytují poměrně řídce.). Mimo nich zde narazíte na Tibeťany a Nepálce, kteří přijeli do Lehu podnikat, a kterým se v Ladhaku líbí. Celé je to doplněno kašmírskými řidiči, obrovskou indickou armádou všude okolo a indickými cestáři, kteří jsou tu za trest nebo se zdržují jen minimum nejnutnější doby.














Dnešní obyvatelé Ladakhu jsou potomky kočovných Tibeťanů, severních Indů a Dardů. Od Indů se liší vzhledem, vírou (Buddhismus) a pracovitostí (asi i čistotností, ale to neposoudím). Jejich odlišnost a svébytnou kulturu i náboženství jim pomohlo zachovat takřka absolutní odříznutí od světa uprostřed Himaláje.
První nezávislé království bylo v Ladhaku založeno v 9. stol., které bylo nezávislé do porážky Mughaly v 17. stol. Od té doby začala země upadat. Po první Pákistánko - indické válce v roce 1948 se připojila k Indii. V zemi jsou dvě válečné zóny na sever od Kargilu s Pákistánem a na Siačenském ledovci s Čínou. Naopak kargilský okres (2. polovina Ladhaku), který jsme nenavštívili, je obýván šijítskými muslimy.


















Lidé jsou zde velice vstřícní přátelští a rádi si povídají. Většinou na vás budou mluvit Ladacky, ale úřední jazyk je Urdu. Přibližně jedna čtvrtina mluví plynule anglicky. Používají Hindské i Tibetské písmo.
Oblékají se do typických tmavých dlouhých kabátců. Muži je mají kratší a jsou pod nimi vidět kalhoty. Obvykle také mají nejrůznější pokrývky hlavy. Vysoká nadmořská výška je však pro tyto lidi natolik nepříznivá, že velmi brzy zestárnou a ještě dřív umřou. Průměrný věk nepřesahuje 45 let. Např. žena v řadě uprostřed vlevo, nepřesáhla o mnoho 30 let.


















Popis obrázků:
nahoře (zleva) - Lidé na autobusovém nádraží. Žebráci - děti s matkou.
uprostřed - Restauratérka z údolí Markha si krátí chvíli za barem. Ženy (dívky) na cestě. Typická práce na malém terasovitém políčku.
dole - Přespolní turista. Místní turistka. Začínají slavnosti.
Tyto obrázky jsou Hávovy.

Členové výpravy

Zodpovídám dotaz - kolik osob a kdo konkrétně se účastnil naší výpravy.
Mnoho lidí bylo v různém příbuzenském vztahu tak jsem je podle toho seřadila do skupin , takže můžete hádat. Výběr možností je nevyčerpatelný. Některé fotky jsem si bez dovolení vypůjčila od Hávy.
Navíc se to chová velmi nemravně, takže to budu muset možná zrušit.
Milča, Iva a Jarda












Milča (vpravo) - pokud jsem to správně pochopila tak ideový vůdce této výpravy. A také nejenergičtější osoba, co se týče prolízání nejrůznějších pamětihodností.
Iva (vpravo nahoře) - nejmladší členka výpravy. Na koni strávila pouze dobu fotografování. Poté co se kůň zastavil odmítl se rozejít.
Jarda - První tlumočník a taky ten co vždycky smlouval s místními. Na žádné fotce nejde poznat protože furt něco dělá.
Háva a Zino

Háva - První fotograf. Pro dobrou fotku by udělal prakticky cokoliv. Třeba vlezl do propasti.

Zino - Nejdůležitější člověk, jemuž je připisován objev názvu Topinkovač.








Eva a Michal
Eva (nahoře vpravo) - Lékařka výpravy. Ač je skoro na všech fotkách vždycky se snaží utéct ze záběru.

Michal - První kameraman. Naprosto ve svém živlu.








Kačka a Dan

Katka - Druhý tlumočník. Největší drsňák výpravy. Na všech fotkách se tulí k místním dětem.

Dan - Největší drsňák výpravy. Definitivně si to musí vyřešit s Katkou, kdo je teda největší. Na všech fotkách spí.






Bratr a Sestra
Bratr - Na všech fotkách něco pozoruje.

Sestra - Je jenom na těch fotkách co fotil bratr.

Návrat

Tak jsme všichni, až na ty tři co tam zůstali ještě týden, zpátky v civilizaci.

Ráno v neděli v pět jsme vyrazili na Ležské letiště a už v 7 jsme letěli. V Delhi jsme přejeli z domácího na mezinárodní terminál (doprava zdarma, pokud máte letenky) a asi v deset jsme usmlouvali taxi na celý den po Delhi po památkách za 1400 Rupek.














Taxikář nám nejprve tvrdošíjně ukazoval jeho pamětihodnosti (Laxmi Nandar Birla Mandir (vlevo)) a obchody. Laxmi Nandar Birla Mandir nás vůbec nezaujal, protože jsme měli strašný hlad z letadla a všichni byli plní ideálů Buddhismu. Po našem stávkování začal ukazovat co jsme chtěli vidět my. Tj. jídlo, Červenou pevnost (vpravo), Páteční mešitu, Humajúnovu hrobku ... ještě jsme z okýnka viděli India Gate, Rashtrapati Bhavan, Purana Qila a Raj Ghat (v neděli zavřený). Bylo strašné vedro (37°C), po dešti ještě hůř .... tak jsme nestihli Qutab Minar, ale zato jsme zažili divokou jízdu na letiště.
















Nejhezčí byla Humajúnova hrobka (vlevo) , kterou obklopoval velký park a několik dalších staveb, většinou také hrobek a mešita. Vstupné bylo 250 Rupek. Naopak nás zklamala Red fortress (Lil Qila) se vstupným 100 Rupek a asi miliardou Indů (jak by řekla Helenka). Páteční mešita (vpravo) byla hrůza sama, vstupné sice nebylo, ale nesmělo se fotit. Za focení vybírali 200 Rupek a to, i za pouhé vlastnictví foťáku. U vstupu nám pak ti co pouštěli dovnitř ukradli boty a za jejich navrácení chtěli prachy ... normální Indiáni.

Jídlo v Delhi je ještě levnější než kdekoliv jinde, akorát je "trochu" ostré.
Taxíky jsou dost ošajzlich nabízí nehorázné ceny. Dobré je "předplacené" taxi. (Letiště-Červená pevnost - 300 Rupek.)
Na všude v Indii mají dvoje ceny na památky: místní 5 Rupek, cizinci 100 Rupek.
V Delhi nechtějí vracet peníze, dáte 500 Rupek a klidně vám stovku do 4 set nevrátí. Musíte si o ni říct.
Obrňte se proti žebrákům, jsou všude.
Nikdy neberte to co vám nabízí. Stojí to obvykle 1/4, až 1/10 ceny.
Vstup na Purana Qila (vlevo) je taky 100 nebo 250 Rupek.

Nubra Valley

Jedna z blízkých atrakcí, které byly hojně nabízeny cestovkami v Lehu, a kterou jsme nakonec jako na safari navštívili bylo údolí řek Nubra a Shyok (Teče od Pangong Tso.) Nejvíc nás překvapila šířka, vodnatost a dravost obou řek, v některém místě větší než u samotného Indu. Navíc průtok se během dne výrazně měnil v důsledku tání ledovců.














Khardung La (Vlevo nahoře)
Zajímavá už je sama cesta, která se přímo z Lehu vine na "nevyšší" sedlo sjízdné auty na světě. Výška má být podle mapy 5606m leč podle GPS pouhých 5380m což je ve skutečnosti ještě míň než má vedlejší sedlo, přes kterým jsme jeli předtím, ale máme tričko.
Gompa Diskit
Od sedla jsme sjeli do údolí Shyoku nižšího než je Leh - do výšky 3300m. Cesta je zasekaná do strmého úbočí svahů, protože se řeka rozlévá, alespoň jednou do roka, po celém dnu údolí. Minuli jsme soutok velký jako Brno a vystoupali do kláštera Diskit, kam jsme z domu vezli pohledy od Leblocha. Už je tam měli. Klášter byl velice hezký a mnich nás provedl (asi poprvé) po celé gompě. Taky si tam staví Buddhu, který jistě chce konkurovat tomu Ježíši v Riu. Určitě bude mít prvenství v železo-blátové kontrukci (vpravo nahoře).
Směrem po proudu řeky k vesnici Hunder se rozprostírají písečné duny. Vembloudi, o kterých se zmiňují všichni průvodci jsou sice těžko místní, ale všechno může být dobrá atrakce pro turisty. Tak i my jsme se projeli (někteří). Dál za vesnicí Hunder, kde jsme nocovali, je zakázaná zóna.
Údolí Nubry
Ráno jsme se vrátili k jedinému (strategickému) mostu přes Shyok a přejeli řeku k jejímu přítoku Nubře. Proti proudu nás za vesnicí Sumur čekal výhled na starý klášter Ling a prohlídka nové gompy Santan-Ling, ke které byla přidružena také škola. Tady jsme zastihli mnichy při modlitbě, snídani a výrobě mandaly. Když sem při večerní procházce zabloudili Michal s Katkou dostali slaný čaj s yačím máslem a s mnichy si dlouho povídali.
Panamik
Poslední perlou z průvodce byl Panamik s horkými prameny. Cestou nás mrzelo, že se hodně zhoršilo počasí a asi se nebudeme moci koupat, protože celé Pacičkovo auto (řidič, který si přivřel ruku v autě) bylo pořádně nachrmlané (kvůli mě). Prameny nás překvapili. Nebýt místních řidičů určitě bysme je minuli. Stál u nich domek velmi vzdáleně připomínající autobusovou budku u nás a několik podobných staveb bylo v povzdálí. Prameny byly horké a betonová korýtka odváděla vodu do betonových nádržek s různou teplotou. V zmíněné budce byla sprcha (trubka ze zdi). Vrcholem rozpačitého dojmu byla hromada odpadků. Po obědě ve vesnici nás řidiči převezli přes most a vydali jsme se ke klášteru na protější stráni. Byla tam Japonka uplně v rauši a 6 Indů zedníků.
Cesta zpátky do Lehu druhý den byla doprovázena deštěm a v Kardung La sněhem. Tak jsme se koulovali a postavili huhuláka.















V Nubře se dá spát v guest hausech a jíst v "restauracích".
Z Panamiku se nemá brodit řeka ke klášteru. Má se chodit po mostě. (Sem tam někoho spolkne bahno.)
Místní nás varovali před "Indy" cestáři, kteří jsou podle jejich mínění nebezpeční.

Pangong Tso

Po treku jsme se rozhodli podniknout pouze několik kratších výletů po okolí. Ideální se jevily výlety taxíkem na Pangong Tso, do Nubra Valley nebo výstup na Stok Kangri. Jezero lákalo všechny.
Cesta k jezeru trvá asi půl dne a vede přes sedlo Chang La (5400m). Do oblasti je potřeba permit, který obstarávají pouze cestovky v Lehu. Po cestě je možné ještě navštívit gompy v Chemreyi a Thak-Thok.
Jezero se dá objet asi z jedné pětiny - obejít skoro celé. Taxikáři nás nechtěli nikam pustit kvůli zakázanému území, protože jezerem prochází hranice mezi Indií a Čínou (Tibetem).
Původně jsme si chtěli v Lehu půjčit auto bez řidiče, to ale v Lehu není možné. (Pouze kolo nebo motorku.)
















Jezero je velice pěkné, mírně slané, má písčité pláže a jeho barva se mění od azurové až po blankytně modrou. V pozadí se rýsují šestitisícovky korunované sněhovými čepicemi na něž je zakázané chodit. Koupání si přes krásné pláže neužijete, protože je v něm dost studená voda přitékající z ledovců. Mimoto bývá u jezera velmi studený a prudký vítr.
U jezera se dá najíst i přespat - v padáku a možná i v blízkých (dvou) vesnicích. Od jezera zpět do civilizace se stopuje hodně špatně.
U jezera je také zajímavá atrakce. Cestovky i taxikáři k němu vozí špatně aklimatizované turisty - většinou na jednodenní výlety (Jeho výška je 4200m.). U malého parkovišťátka těsně za vojenskou základnou je vyhlídka, kde obvykle zastavují. Je zde vidět skupinky podivně se motajících zombií, které neví jestli se mají udusit nebo pozvracet.