Leh Leh je krajské město, má letiště, asi tři "nemocnice", autobusové nádraží, je sídlem úřadů a je centrum úplně všeho. Nemá vodovod, kanalizaci,
jediný semafor a elektřinu po 24 hod denně. Ač je to z našeho pohledu asi 15 tis.
město, žije tu skoro 100 tis. obyvatel, v sezóně minimálně5 tis. turistů a kdovíkolik tisíc vojáků. Kromě turistů se tu při prvním kontaktu setkáte hlavně s
náplavkou. Město je to pestrobarevné, v pohybu, plné života (dokud nevypnou elektřinu), plné obchůdků,
hospůdek, lidí, se
spoustou troubících aut, se smečkami psů, krav a oslů likvidujících v noci odpadky, špinavé, smradlavé,
zalykající se výfukovými plyny, mimo to s bublajícími potůčky čiré vody, se zelenými zahradami obehnanými
kamennými zídkami, upravenými domky a
čorteny. Je to
městečečko protikladů.
Kláštery I.
V sobotu, protože už všem bylo celkem dobře, jsme vzali taxíka a vydali se na celodenní výlet za nejhezčími kláštery -
gompami v okolí. Později se ukázalo, že těch nejhezčích
gomp je tu opravdu hodně. Podle průvodce jsme se vydali na jihovýchod s cílem: Hemiš (
Hemis),
Tikse (
Tigce),
Šej (
Shey) a Stok. Ani na okamžik nás nezarazilo velké rojení lidu a armády - nu co vždyť je jich miliarda. Kousek na jih od Lehu nás taxikář upozornil na buddhistické meditační centrum s velkým srocením lidu (tisíce). Vylezli jsme z aut a zjistili, že shromáždění na kterém byli i stovky mnichů vede
Dajlajláma. Moc jsme mu
nerozuměli ...
Tak jsme pokračovali za původním cílem. První Hemiš byl nejvzdálenějším místem. Má to být nejbohatší a
nejznámější z místních klášterů a konají se tu některé z programů letních slavností. Také je tam škola pro úplně nejmenší
mníšky a muzeum. V rámci
Dajlajlámy tam nebyla ani noha a úplně všechno bylo zavřené.
Na obrázku vlevo je nádvoří Hemiše a vpravo
čorteny.
Asi v polovině zpáteční cesty je
Tikse, který je impozantní dominantou celého údolí. Je pěkně opravený (asi nejlépe a rozhodně nejdráž) a skoro celý
zpřístupněný. K vidění je několik svatyní se spoustou zajímavostí, obří zlatý Buddha, stará knihovna, jídelna ... Problém tohoto kláštera nastal, když se jejich vrchní Lama zbláznil a vstoupil do politiky za radikální nacionalistickou muslimskou stranu. Na obrázku vlevo je
Tikse a vpravo stará knihovna.
Šej nakonec nebyla
gompa, ale starý královský sídelní palác a pevnost, která sloužila svému účelu do té doby než v půlce 17. stol. král přesunul sídelní město do Lehu. Komplex budov se rozkládá na ostrohu. Ve spodní části je palác s
gompou a trochu menším zlatým Buddhou než mají v
Tikse. Nahoře na vrcholku kopce je zřícenina pevnosti. Všude praporky
super. Na škodu je, že
v rámci turistického boomu místní spoustu klášteru opravují a tudíž se věnují i této zřícenině, která se to pro svoji jedinečnost rozhodně nezaslouží. Také jsme tam zahlédli mnichovu ložničku no
super ... cca 1*2*1,5 m.
Poslední zastávka letní palác Stok. Který nepřetržitě od 17. stol. slouží jako letní sídlo místní královské rodiny a zároveň místo jejich samovazby. S současnosti v něm v letním období přebývá
Ladhacká královna. Vevnitř je celkem pěkné muzeum (jedno z mála), které zřídila současná královna. Jsou tam k vidění šperky (
azuritové), korunovační klenoty, zbraně, listiny, pečetidla, trofeje a oblečení.
Kláštery II.Povzbuzeni velmi hezkým zážitkem ze soboty jsme se v neděli rozhodli jet na kláštery na severovýchod od Lehu. Příliš jsme se nezabývali taxikářovým výrokem, že cesta je dlouhá (130km) a špatná, ale je to s výjimkou krátkých odboček po dálnici. Druhou chybou byla důvěra v místní služby, protože ubytovací a stravovací podniky se kterými jsme doposud přišli do styku byli velmi dobré. To jsou ti co přiletěli letadlem.
Zatímco cesta k Hemiši byla poměrně pěkná a široká (taky dálnice), tato spojovací tepna mezi Kašmírem a Lehem byla úplně normální. Takže normálně po 10 km skončil asfalt a pravidelně se objevoval v různě dlouhých úsecích až do
Lamayuru. Asfalt pokrýval jistě více než 50% cesty. Šířka silnice byla jedno auto plus klakson. Řidič to pařil s topinkovačem dost slušně, takže my co máme na výšku víc než 150 cm jsme teď trochu přiblblý.
Pokud se někdo někdy dostanete do
Ladaku vyhněte se vesnici
Nima. Poznáte ji snadno, někdy v minulosti jí prošla povodeň, ale domky museli nadskočit protože je voda
na rozdíl od silnice nesebrala. Zatímco jinde se jezdilo po prašné cestě, zde musela auta říčním dnem. Náměstíčko mělo nejméně tři konkurenční restaurace jednu hezčí než druhou ... v té co jsme se usadili měli zajímavě čistou kuchyň i kuchaře a za hospodou společnou toaletu, společnou s pramenem vody ... to že žijeme, nikdo se ani
nepo... svědčí pouze o tom, že špína ještě nikdy nikoho nezabila, snad střepy v jídle.
Likir, první
gompa po cestě, byla velice malá, čistá a upravená. Tak malá, že sedící doufám, že Buddha (obrázek vlevo), se jim ani nevejde dovnitř a musí ho mít venku na dešti. Byl opravdu strašně velký, protože se mě nevlezl jinak do foťáku než naležato. Je vidět dokonce už, když se přijíždí
údolím. K vidění tam bylo také malé muzeum a zajímavá vstupní brána. Ani zde jsme neměli štěstí na mnichy, protože bylo strašně brzo ráno.
Po dlouhé cestě podél Indu a
serpentinami hodně nahoru místy kudy vedla Hedvábná stezka jsme se dostali k
Lamayuru (obrázek vpravo).
Gompa se rozprostírá do šíře i
dáli na zvětralých skalách nad typicky východoslovenskou vesnicí. Je dost rozpadlá skládá se z od sebe dosti vzdálených budov. Je zde možné spatřit typickou starou
ladackou domácnost. Dále je tu velké množství opuštěných stavení, taky vybydlených a pro ty drzejší i současnou
ladackou domácnost.
Cesta zpátky probíhala dobře až na malou nepříjemnost v údolí, kdy se uprostřed odpoledního provozu místní jali vytahovat náklaďák spadlý někdy v minulosti do řeky. Asi po 40 min se jim to opravdu podařilo. To jsme ještě netušili, že se na silnici, o které jsme byli přesvědčeni, že je jen v jednom pruhu vejdou vedle sebe místy tři řady aut. Vešli se dva pruhy tam, jeden zpátky nikdo nikoho nepustil, prostě jenom troubili. V tomto okamžiku byla dobrá přítomnost armády, která přikázala jedné řadě kus odcouvat. Díky tomuto zdržení jsme už nestihli
Alči (obrázek vpravo), která má být nejzajímavější ze všech
gomp v
Ladakhu.
Tenhle výlet měl ovšem za následek, že skoro všem začalo být opět velmi blbě.
Po delsim treku jsme si naplanovali dva kratsi poznavaci. Jeden k jezeru Pangong tso a druhy do Nubra valey. Tak na 2+4 nebo 3+3 dny a popadlujeme domu. Mame trochu strach abychom chytli letadlo, protoze jsme si inteligentne nevzali fora a co se muze stat? Na nektera letiste se prosteza spatneho pocasi nelita, zvlaste na ta vojenska ve velevysokych horach, ktera nemaji navadeni. Dnes jsme se vydali na socialni trek jednodenni... Nejprve jsme provedli druzbu s Tibetskou komunitou a navstivili SOS skolu Tibetskych deti. (V Madarsku maji horsi.)
